JBL Studio 290

JBL Studio 290

     Vizuálně poměrně extravagantní řada Studio 500 od amerických JBL nestačila vlastně v cenících ani pořádně zaschnout a už je tu nová, vlastně zcela opačně pojatá série se stejným názvem, jen s číslovkou 200. Oproti ostrým tvarům a robustní stavbě pětistovkových modelů jsou dvoustovky výrazně jemnější, ale když jim sundáte krycí mřížky, stále to jsou masivní JBL s velkými reproduktory, tak jak se na Ameriku sluší a patří.
     V celé řadě najdete celkem tři sloupové modely, které jsou si však velikostí i cenou až překvapivě podobné, kupodivu (měli jsme možnost si sáhnout na všechny tři vedle sebe) ale ne tak charakterem. Králem série je sloupek označený číslem 290 a jde o plnokrevnou třípásmovou reprosoustavu se čtyřmi reproduktory. Vzhledově jde o maximálně konzervativní reprosoustavy, jejichž pravoúhlou dokonalost narušuje jen oblost bočních hran čelní stěny. Jinak jako celek působí Studio 290 až nenápadně, jednoduché křivky i nenápadné povrchové provedení dokážou umně skrýt nadprůměrné rozměry 119,7 x 27,3 x 33 cm (v x š x h) – pak vás dost možná při přesouvání až lehce zaskočí hmotnost 25 kg.

JBL Studio 290
     Milovníka robustnosti ale rozhodně potěší pohled zepředu i zezadu – vpředu totiž odhalí čtveřici dynamických reproduktorů, pouze jednoduše obkroužených vkusnou černou linkou. Zezadu je to zase vpravdě obří plastový bassreflexový nátrubek (JBL nazývá svůj design bassreflexu Slip Stream Port a vyznačuje se dvojím prohnutím), kterým protáhne ruku i velmi statný muž. V taktéž plastikové vaničce u paty zadní stěny najdeme dva pár adekvátně robustních reproduktorových terminálů – díky jejich sklonu a rozteči můžete s kabely manipulovat lehce a nemusíte se zdráhat použít ani ty s opravdu masivními koncovkami a velikými průřezy.

JBL Studio 290
     Vrátíme-li se zpět dopředu, zaujmou hlavně dva basové měniče, zasahující téměř ke kraji ozvučnice. Mají solidní průměr 20 cm, závěs, který by udržel patrně i vystřelenou kovadlinu a membránu z materiálu PolyPlas se zpevňujícím vroubkováním. Membrána z PolyPlas je nejdříve zformována z papíru, poté je na její povrch nanesena tenoučká vrstva polymeru, která reproduktor příliš nezpomaluje, ale zato významně zpevňuje. Středotónový reproduktor je vlastně tentýž, jen s průměrem zmenšeným na 10 cm. Sestavu reproduktorů završuje jednopalcový tweeter, ponořený poměrně hluboko do ostře řezaného zvukovodu. Pro kopulku membrány zvolili v JBL materiál CMMD Lite, což je zkratka pro „Ceramic Metal Matrix Diaphragms", neboli kombinaci keramiky a kovu.

JBL Studio 290
     JBL Studio 290 nabízí také charakteristiky „veliké" parametry – při nominální impedanci 8 Ohm a citlivosti 91 dB (2,83 V / m) umí tento sloupek vyzářit frekvence v rozsahu 38 – 22 000 Hz, ovšem bez blíže specifikované tolerance. Soudě dle poslechových zážitků by to mohla být i referenční tolerance -3 dB.
Poslech JBL Studio 290 jsme absolvovali v pražském studiu Cinema Shop, kde nám naservírovali ještě modely 280 a 270. Zdroj signálu nám byl přehrávač Marantz SA7003, zesiloval pak buď Marantz PM14S1, nebo Harman / Kardon AVR 270, kde se prokázala síla in house vývoje – tito dva, přes výrazně nižší cenu elektroniky, se ukázali být perfektním párem. Ne že by high-endový Marantz byl horší, ale JBL už jeho přednosti nevyužily a v kombinaci s receiverem AVR 270 byl výsledek jaksi muzikálnější. Je to prostě praktický důkaz toho, že hifi je alchymie.

JBL Studio 290
     Když se podíváte na rozměry reproduktorů a ozvučnic JBL Studio 290, navíc když vezmete v úvahu jakousi obecně předjímanou charakteristiku „amerického zvuku", možná se budete bát přebytku basu, který bude poněkud překrývat zbytek pásma. Basa v „Momentary Truce" od Flim & The BB´s (1991 | dmp | CD 486) je silná, ale nepůsobí nijak přebuzeně. Sice vystupuje do popředí o ždibec víc než středy a výšky, pokud ale budou mít ozvučnice kolem sebe alespoň metr na všechny strany, nebude ho příliš a nebudete mít pocit, že vám pod spodními oktávami něco uniká. JBL se s jakoukoliv elektronikou rozehrávaly velmi snadno a lehce, takže i jejich velký zvukový objem zůstával klidný a zcela kontrolovaný.

JBL Studio 290
     Bachova působivá „Sonáta pro sólové cello #1, BWV 1007" (Janos Starker | „KEF Ultimate Resolution Demonstration Disc 2" | 2010 | Universal | 480 3148) ukazuje v podání Studio 290 poměrně konkrétní nástroj s jasnými konturami a pocitem vzduchu kolem nástroje, byť ten samotný jako kdyby byl poněkud drobnější, zmenšenější, jakkoliv to vynahrazuje schopnost reprosoustav promítnout zvuk plasticky směrem k posluchači. Vnitřní dynamika cella je velmi slušná, JBL umí zreprodukovat plný frekvenční rozsah nástroje, přesto ani zde neucítíte fyzické kopance, zvukové podání je poměrně dost klidné.

JBL Studio 290
     Dylanova „Blowin´ in the wind" („DYLAN" | 2007 | Columbia | 88697 16131 2) se opět nese v jemnějším, klidném duchu, tvrdý, kovový nádech strun tu je lehce zjemněný, nijak exponovaný oproti zbytku pásma. I na velkou bednu nabízí JBL Studio 290 velmi soudržný přednes, velmi přesný, u velkých vícepásmových konstrukcí ne vždy běžný. Právě tato skladba také ukázala schopnost těchto reprosoustav velmi dobře lokalizovat jak nástroj, tak vokál – konkrétní pozici určíme v pravolevém prostoru, i tom předozadním. Prostor není protažený do hloubky, spíš je vytažený poměrně dosti vpřed, zprava a zleva není ohraničený osou reprosoustav, pokračuje dále. Přes mírně obroušené ostří tónů proniká z reprodukce naléhavost, přímost a bezprostřednost skladby.

JBL Studio 290
     Celková klidnější, přesná charakteristika reprodukce odkazuje na požadované studiové vlastnosti, přesto pro domácí reprodukci nemusí být úplně každému po chuti. Civilní, ne úplně průrazné vyznění výšek a kontrolovaný, nepřehnaný bas ukazují sice opravdu vše, co je na nahrávce, ale tak nějak vás nechává to spíše precizně pozorovat, než aby vás zalila zvukovým mořem po běžném americkém způsobu. Jasně kovové činely tak určují tempo nahrávky spolu s přesným, kulatým kopákem a celkový rockový šmrnc je fajn, byť intenzita atmosféry je spíše střídmější. Nutno dodat, že toto ladění také nechává do zvuku výrazně vstupovat charakter připojeného řetězce, takže si můžete výsledek snadno „doladit".

JBL Studio 290
     Dobře se JBL Studio 290 popasovaly i s pianem Simone Dinnerstein. Její uvolněné podání „Largo du Concerto No 5" tu dobře vyniká, transparentní, dostatečně rychlý zvuk dobře vykresluje stisky kláves, rychlý nástup plných tónů vás přesvědčí o dostatečném dimenzování schopností Studio 290, dynamika je uvolněná a velmi dobrá. Barevnost je věrná, snad trochu strohá, opět jako ze studiového prostředí – jednoduše žádné přehánění, pouze v dané cenové třídě co největší věrnost nahrávce.

JBL Studio 290
     To ostatně platí i pro střední tóny kolem vokálního pásma. Benediktýni z kláštera Santo Domingo de Silos nahráli v sedmdesátých letech 20. století jednu z nejúžasnějších vokálních nahrávek, desku „Chant", zvláště v úpravě MFSL (1994 | UDCD 725). Klid a dobré rozlišení jsou velmi příjemné, zvláště zde, kde se basy ani nepokouší vměšovat do reprodukce. Sbor je detailní a přehledný navíc je hlasům dobře rozumět, ať už hrajete hlasitě, či poměrně potichu. JBL naznačí i chrámový prostor a celkovou atmosféru, spíše opět s jakýmsi lehkým „profi" odstupem, ale přesto.

JBL Studio 290
     Když jsme se zmínili o hlasitosti, přeci jen jde o velké americké bedny, takže jim sluší alespoň trochu hlasitější přednes, kde naplno rozkvetou jejich schopnosti. Patricia Petibon tak v Offenbachově „Orphée aux Enferns" s volume mírně doprava zní velmi autenticky, studiově přesně a lehce, i když barevnost je snad opět poněkud studiová a lehce profesorská. To ale nevadí, i náročné dynamické okamžiky zvládají tyhle sloupky se ctí, bez pocitu hrubosti nebo zkreslení ve zvuku.

     Nová řada JBL Studio se vydala lehce nečekanou, ale rozhodně ne špatnou cestou. Tak jak se zjemnil a zklidnil vnější vzhled reprosoustav, tak se zklidnil a zjemnil i jejich zvukový projev, který sází na studiovou autentičnost a civilnost, místo efektního objemu a tlaku, který nabízí rozumnou vyváženost (byť stále chvílemi cítíte lehoučké basovější naladění) a který svou čistotou dává možnost „doladit" zvukový charakter pomocí komponentů v řetězci. Pravdou je, že studiová účelnost návrhu fyzického i zvukového se nemusí líbit každému, protože se vlastně snaží být bez vlastního charakteru (což je ovšem přeci správně). Snad jen poněkud obyčejné zpracování a vzhled nevzbudí u domácích uživatelů to pravé nadšení, i když zájemci o maximální nenápadnost (lze-li něčeho takového u velkých sloupků dosáhnout) by radost mít mohli. Každopádně jsou JBL Studio 290 slušné, civilizované reprosoustavy s férovou hodnotou.

KLADY
+ slušná přesnost a kontrola reprodukce
+ velký, plný zvuk
+ snadno se rozehrávají i levnou elektronikou (ideální bylo „in-house" spojení s H/K)
+ vyplní i velký prostor

ZÁPORY
- až příliš účelný vzhled
comments powered by Disqus
comments powered by Disqus